Pro Kateřinu Emmons byl profesionální sport koníčkem i školou. Teď je naší patronkou  

Zveřejněno 14.10.2020

Profesionální sport nikdy nebrala jako kariéru, nýbrž jako koníček. A možná proto má doma kompletní sadu olympijských medailí a dalších cenných kovů z mistrovství světa i Evropy. Své čtyři děti s manželem Matthewem taky vedou k radosti z pohybu. Už jistě víte, že je řeč o sportovní střelkyni Kateřině Emmons, která se stala novou patronkou projetu Se Sokolem do života. Přinášíme první část velkého rozhovoru.

Kateřina zcela podporuje základní myšlenku projektu, který staví své aktivity na všestrannosti. „Na začátku života je ten nejvhodnější čas se všemu naučit. Poznat, co nás baví. A především je velice důležité co nejdéle udržet základní pohyblivost a obratnost, nabrat sílu a zjistit, kolik energie nám sportování dává do celého dne,“ zamýšlí se olympijská vítězka z roku 2008 a dodává: „Většina dětí bude mít v budoucnu sedavou práci. Bohužel, málokterá práce se dnes obejde bez emailu a počítače. Pokud ale v dětech posílíme od malička jejich přirozenou potřebu všechno si zkusit a pobíhat, tak jim dáváme velkou šanci na to, že si i v pozdějším věku najdou cestu ke sportování snadněji a čas na židli v práci vyváží právě pohybem.“

Z bazénu na střelnici

Střelnice nebyla prvním sportoviště, kam Katku jako malou holčičku vzala maminka. „Jako malá předškolačka jsem chodila na plavání, u kterého jsem zůstala až do třinácti let. Dlouho mě to hrozně bavilo. Jezdili jsme do Německa na závody, kde jsme bydleli v rodinách a bylo to bezvadný. Ač jsem měla ráda sprinty, skončila jsem nakonec u tratí 3 a 5 km, které mi nakonec daly do dalšího života úplně nejvíc,“ vzpomíná na své začátky pozdější veleúspěšná reprezentantka ČR. Dodnes jí zůstala houževnatost, bez níž by se žádný profesionál neobešel. „Na začátku se zdá uplavat sto bazénů úplně nemožný. Po nějaké době to neskutečně bolí a mám pocit, že to nedoplavu. Pak se to najednou otočí, zatnu zuby, plácám rukama do vody tak nějak automaticky a hlavou se mi nehoní nic. Je tam takový zvláštní klid. A v tu dobu už vím, že to dám a že mám vlastně ještě dost sil. A přesně takhle jsem pak závodila i ve střelbě. Vlastně se tak vyrovnávám se vším náročným, co mě potká. Věřím, že i přes těžké začátky to dám, protože síly a vůle je dost.“ 

„Řeknu-li Sokol, co se Ti vybaví jako první?“

„Osobně nemám se cvičením v sokolovně zkušenosti a dodnes mě to mrzí. Nebyly jsme k tomu v rodině vedené. Naši měli ke sportu jinou cestu. Ale co se mi vybaví? Nádherné budovy, které jsou po celé republice. Jsou to skvosty a mně krvácí srdce, když třeba vidím nějakou neudržovanou a opuštěnou.“ (Poznámka redakce: víte, že v ČR je zhruba 750 sokoloven?)

Prožilas nesmírně úspěšnou profesionální sportovní kariéru. Šla bys do toho znovu? 

„Neříkejme tomu kariéra. Pro mě to byla neskutečná jízda, ale brala jsem to jako svoje hobby. Profi, ale hobby. Bavilo mě zkoušet posouvat hranice toho, co se mnohým zdálo nemožné. Bortit mýty o tom, co všechno nejde. Šla bych do toho znovu. A nic bych neměnila. Bylo to skvělé tak, jak to bylo.“

Co Ti sportovní kariéra dala podstatného do dalšího život? 

„Osobnostně mi ta moje jízda sportem ohromně pomohla. Naučila jsem se pracovat se svou vlastní psychikou tak, aby mě prakticky nic nerozhodilo a byla jsem schopná se soustředit na svou vlastní cestu, ať se kolem mě děje cokoliv. Taky jsem poznala, že fungující tým radost z úspěchu násobí a do individuálních závodů dává křídla. Naučila jsem se po pádu na zem ihned vstát a makat dál. A v neposlední řadě, jsem díky úspěchům poznala mnoho lidí z různých oblastí a kultur, různých povah, což mi neskutečně otevřelo obzory.“

Sportovní výchova dětí je veliké a komplexní téma. Z vlastní zkušenosti mámy čtyř dětí: co hraje nejdůležitější roli v pohybové výchově dětí? 

 „Jednoznačně všestrannost a radost. Naše děti nikde zapsané nejsou. Sportujeme společně, hrají si, lezou po stromech a běhají po našich loukách a lesích. Marťa (7) se teď shlédl v MTB (horská kola), takže začal chodit na pravidelné tréninky. Jednoznačně jsme se ale s Mattem shodli, že nechceme trávit veškerý volný čas na sportovištích a cestováním na závody. Život nemá být jen samý dril, ale u dětí hlavně o hledání jejich radosti ze života. Zažila jsem dvoufázové tréninky a k tomu víkendové závody s plaváním. Bavilo mě to, ale ke konci jsem toho měla tak plné zuby, že jsem sport nechtěla ani vidět. Znala jsem jen bazén. A to mi bylo 13.“ 

Foto: archiv Kateřiny Emmons 

Druhou část rozhovoru přineseme příští týden. 

 

PARTNEŘI PROJEKTU


Institucionální partneři

Generální partner                   Hlavní partner               




Partneři

Hlavní mediální partner