Přípravná síť pro sport je u nás jedinečná a skvělá, tvrdí Emmons  

Zveřejněno 26.10.2020

Nová patronka našeho projektu Kateřina Emmons je zároveň maminkou tři holčiček a jednoho chlapečka. Nejstarší Julie se narodila v roce 2009, nejmladší Gabriele Maje je nyní 3,5 roku. A právě o dětech anebo americkém systému sportovní východy je druhá část velkého rozhovoru s olympijskou šampionkou.

Změnil se Tvůj pohled nejen na sportovní východu u prvního a posledního dítěte? 

Nezměnil. Přistupujeme ke všem stejně. Snažíme se rozvíjet to, co mají od narození v sobě. Každý z nich je jiný. Chceme, aby uměli  trochu gymnastiky, hrát základní míčové hry, aby měli základy běhu, cyklistiky, plavání a uměli si postavit kruhový trénink. Když si pak najdou nějakou vášeň, která nebude sportovní, ale třeba  hudební jako u jedenáctileté Juli, tak budeme vědět, že mají slušné základy a pohyb je baví. Do života dobrý vklad a my jako rodiče už budeme jenom doufat, že na téhle zdravé notě budou pokračovat celý život.“ 

Sleduješ u současné generace dětí, že mají jinou tendenci k pohybu? 

„Mám zkušenosti ze školky, kam chodí moje nejmladší dcerky. V loňském roce jsem s nimi chodila cvičit jednou týdně jako “odborník” ve výuce. Nemyslím si, že problém je v dětech samotných, spíše je to otázka přístupu rodičů. Děti v sobě mají přirozenou potřebu pohybu. Neznám dítě, které by nechtělo něco přeskočit, nebo hodit balon do koše, hrát na babu, proskakovat obruče. U dětí jsem viděla spíše obavy nebo nejistotu, neobratnost. To ale byly děti, které jsou buď příliš “chráněné” před úrazem nebo s nimi rodiče tolik pohyb nedělají. Každopádně všechny děti si náramně užily každou pohybovou činnost, kterou jsme jim připravili. A nejkrásnější byly okamžiky, kdy některé z nich překonaly nějakou “překážku”. Něco, z čeho měly předtím obavy. Ty rozzářené radostné oči, když to zvládly! Tto člověka nabije energií.

Oba s manželem jste sportovci, ale každý jste vyrůstal v jiných zemích, na jiných kontinentech. Jakou máte zkušenost se sportovními systémy výchovy v USA a Čechách? 

„Nemyslím si, že bychom tady měli špatně nastavený systém, právě naopak. Naše přípravná síť je jedinečná a skvělá. Na základní kluby, kde děti se sportem začínají, navazují přípravná střediska. Pak následují další centra, kde už se soustředí ti, kteří to se sportem myslí opravdu vážně. Ani nemluvím o možnosti budoucího zaměstnání jako profesionálního sportovce. O tom se všem ve Spojených státech jen zdá. U nás je sport dostupný opravdu každému, kdo ho chce dělat. A toho je třeba si vážit. Určitě jsou cesty, jak ten náš systém lépe využívat. Ale základ je luxusní.

Z mé zkušenosti z různých států USA (a jistě je jich menšina, kde jsem fakticky strávila dostatečně dlouhou dobu, abych to mohla posoudit) nemohu říct, že by to měli nastavené ideálně. Mezeru jsem vnímala právě u těch nejmladších. Najít si klub, který se věnuje starším dětem, už takový problém není. Ale nabídka sportů je velice omezená vzhledem k lokalitě. Pestřejší nabídka jistě bude v těch nejosídlenějších lokalitách.“

V Americe je sport stále drahá záležitost a není pro každého. Jak toto vnímáte s manželem?    

„Finanční dostupnost sportu je v USA veliké téma. Náklady na jediný trénink jsou leckdy velmi vysoké a nemusí se přitom jednat o tu nejkvalitnější službu. S financemi se pak potýkají i ti, kdo by se rádi připravovali na postup do reprezentace nebo v repre jsou a chtějí u sportu vydržet. Pokud nedosahují vysoké výkonnosti, nedostávají na přípravu skoro žádné finanční prostředky kromě materiálu. A to zdaleka ne všechno, co by bylo třeba. Pro mnohé se tak sport stává nemalou investicí, která se málokomu vrátí. A ne všichni si to mohou dovolit. 

Můžeme se ale naopak inspirovat v míře začlenění soukromých sponzorů do přípravy sportovců a otevřenosti vůči novým přístupům. Nelze čekat, až něco spadne z nebe. A když je někdo schopen si zařídit něco navíc, tak je třeba to ocenit, ne zkritizovat - jak je mnohdy zvykem. Od státu nelze očekávat, že všechno zařídí. Jak jsem říkala, základ máme u nás doma luxusní, važme si toho. Ale o cokoliv navíc je třeba se postarat jinak. Vůle firem je. Mnohdy ale není vůle klubů měnit zajeté zvyky a přemýšlet o nových možnostech fungování.“

Dneska jsi trenérkou, pomáháš českým biatlonistům. Pomohlo ti v tomto směru mateřství? 

„Mateřství samo o sobě asi ne. Spíš si myslím, že aby někdo mohl být dobrý trenér, musí být ochoten se sám stále učit a mít velkou dávku zvídavosti a vůle. Spíš jsem si tyto vlastnosti posílila během svého vlastního sportování. Hodně mi pak pomohl Matt, díky kterému jsem se naučila pojmenovávat věci tak, aby je pochopilo širší spektrum lidí. Ne každému vyhovuje stejný způsob předávání informací a stejný přístup. Tohle se učím stále. 

Moje vlastní děti mi zase otevírají obzory v práci s žáčky a dorostem, které se u biatlonu věnuju spolu s Vlastou Vávrou. Mám možnost denně poslouchat myšlenkové pochody dětí od 3 do 11 let. Je to fascinující a inspirující. Vidím, jak se mění typ činností, na které jsou ochotni se soustředit a na jak dlouho to dovedou. Poslouchám, jak přemýšlejí, co od sportování očekávají a co je k pohybu přesvědčí, i když se jim moc nechce. 

Pro ženu, která je maminkou a rodina je pro ni priorita je tato práce rozhodně výzva. U nás je to o to složitější, že jsme na s Mattem na všechno sami. Nemáme luxus v podobě výpomoci babiček. Matt navíc zastává dvě práce - je hlavní trenér pro střelbu u amerického biatlonu a zároveň je trenérem sportovní střelby v Plzni na Dukle. Velká většina zařizování a starosti o domov a děti je tedy na mně.“

Žíjeme teď ve velmi divoké době, která rodiče staví před mnohé překážky. Daří se Ti a Mattovi kloubit práci a péči o šestičlennou domácnost? 

„Od začátku jsem ke všem v rámci Českého biatlonu byla naprosto upřímná. Nechci a ani nemohu být stále na cestách, víkendy patří dětem. Hledala se cesta, jak mě zapojit i s mými časovými (ne)možnostmi a ještě ji stále upravujeme, protože omezení, která přišla kvůli COVIDu, ze mě udělala navíc i paní učitelku žáka 1. a 5. třídy. Mají se mnou trpělivost, chápou situaci a zároveň mě ale neustále zapojují. Bez vzájemného pochopení na obou stranách bych to dělat nemohla a jsem ráda, že mi tuto šanci dali.

Foto: archiv Kateřiny Emmons

 

PARTNEŘI PROJEKTU


Institucionální partneři

Generální partner                   Hlavní partner               




Partneři

Hlavní mediální partner